Paleontologie (řecky: παλαιός palaios = stáří) je věda o životě v minulých geologických obdobích. Jejím účelem je studie vývoje života na Zemi, pravěkých rostlin a živočichů. Dělí se na fytopaleontologii (syn. paleobotanika, rostlinná paleontologie) a zoopaleontologii (syn. paleozoologie, živočišná paleontologie). Dílčí obor zaměřený na studium mikroskopických fosilií se nazývá mikropaleontologie (mikrozoopaleontologie, mikrofytopaleontologie).

Je historickou náhodou, že rodina Jindřicha Wankla pocházela původně ze Švédska. Právě tady nacházíme i kořeny paleontologie, klíčová osobnost světové vědy Karl Liné zde zavedla terminologii, jež je užívána v tomto vědním oboru dodnes. V polovině 19. století byla světová paleontologie v západních zemích již na vzestupu, avšak v rakouské monarchii stále čekala na svůj vstup na scénu. Mladý medik Jindřich Wankel prožíval hned několik životní traumat, kromě těch duševních za studia, se po promoci opakovaně setkával tváří v tvář se smrtí. Otřesné zážitky na vídeňských pitevních stolech a následné pražské revoluční dny roku 1848 v lazaretu Klementina jej hluboce poznamenaly.

Nastal klíčový okamžik jeho života a nová životní vzpruha. Odstěhoval se do Jedovnic, přijal místo lékaře u Salmů. Zde jeho mladistvý život nabral rychlý spád. Wankel se rychle pustil do práce, následně do svatby, ale hlavně do poznání Moravského Švýcarska, které aniž by to tušil, v příštích třiceti letech zcela promění směr jeho životního putování. Z Jedenic se přestěhoval do blanenského zámku a později do podzámčí do doktorského domku. Zde měl ve dvou místnostech své vědecké sbírky. Vzniklo zde menší muzeum. Jeho vlastní preparační metody na sestavování koster zvířat posloužilo k založení prvního kenozoického laboratoria na světě, v němž sestavil mimo jiné i první kostru jeskynního medvěda. Kostry sestavoval i pro velká zahraniční muzea, mezi něž patřil například Mnichov nebo Bern. O první zářijové neděli roku 1854 pak byly sbírky zpřístupněny zájemcům o jejich studium.

Je slušné podotknout, že Jindřich Wankel nenalezl krajinu Moravského Švýcarska vědecky nedotčenou. Celá první polovina 19. století bylaoblast hojně navštěvována výletníky z městských resortů, kteří velmi rádi navštěvovali její lákavé dominanty - jeskyně. Již v tomto období zaznamenáváme řadu počinů, které můžeme zařadit do první etapy vědeckého poznání. Mezi jinými vynikaly aktivity Karla Jurendeho, který přinesl řadu průkopnických vědeckých pojednání v časopise Moravský poutník. Některé vědní obory již vstoupily na scénu - byla to např. geologie, botanika či speleologie, nicméně paleontologie nebo archeologie stále čekaly na Jindřicha Wankla.

A byla to právě paleontologie, která jako první zaujala mladého doktora. Formování jeho úsudku, že jeskyně jsou oním místem, kde je nutno hledat nepoznané začalo ve Sloupě. Naslouchal vyprávění místních sedláků, pozoroval jak si přivydělávají prodejem starých kostí turistům, sbíral zkameněliny a zajímal se o geologii a speleologii. Wanklovi chodívali večer do Klepáčovské hospody. Scházeli se tu s ostatními blanenskými občany. Společně zpívali, bavili se. Z jejich společných besed vzešel pak jednou návrh na vytvoření kulturního vlasteneckého spolku Rastislav. V rámci čtenářsko-pěveckého spolku pak pořádali besedy, hráli šachy, divadlo, zpívalo se, recitovalo, besedovalo. Návrh na spolkový prapor pro spolek nepořídil nikdo jiný než dávný a milý přítel Josef Mánes.

Při svých toulkách si všiml, že v jeskyních se objevuje velké množství zvířecích kostí. Začal je sbírat, později sám kopal a nacházel další a další kusy. Nosil je domů a pokoušel se je sestavovat. Podařilo se mu sestavit kostru jeskynního medvěda v době, kdy nebyly k dispozici žádné atlasy, k dispozici neměl ani kosti recentních zvířat, tzn. nemohl je srovnávat. Co ale k dispozici měl, byly kosti. Ty nacházel ve Starých skalách u Sloupu, odkud se velkém odvážely do cukrovarů.

Wankel jednal tak rychle, že již v roce 1850, kdy se v Adamově na lichtensteinském loveckém zámečku konala slavnost u příležitosti 100. výročí narození geologa Wernera (slavilo se na mnohých místech mocnářství), mohl představit kompletně sestaveného jeskynního medvěda. Na tuto slavnost, kterou pořádal Wernerův spolek v Brně, byl vypraven z Brna zvláštní vlak. Účastníci měli možnost vidět výsledek Wankelovy práce. Kostru jeskynního medvěda z Wanklova bytu neslo 12 horníků. Jako jeden z bodů slavnosti byla Wanklova přednáška o jeho dosavadních objevech.

Wankel nastoupil na místo lékaře u Salmů v roce 1849, tedy za pouhý rok si získal takovou vážnost u odborníků, že ho požádali o přednášku. Mj. u příležitosti stejného výročí byla osvětlena Býčí skála lampami a byly předvedeny bengálské ohně v jeskynní temnotě. Kromě kostry medvěda se podařilo Wanklovi sestavit i kostru jeskynního lva, hyeny, rosomáka, soba a mnoha dalších zvířat. K tomuto razantnímu nástupu do pro něj neznámého oboru nemohlo nikdy dojít bez faktu, že tyto kosti byly ve velkém množství těženy ve Sloupě a z pohledu dnešní vědy se mladík Wankl odhodlal k prvnímu záchrannému výzkumu v dnešním Moravském krasu a možná i jinde. Přálo mu štěstí a taktéž nově narozené paleontologii. V kontextu těchto informací již více rozumíme faktu, proč Wankl zakoupil v polovině 50. let usedlost v Babicích - Brtníkovský grunt. Prostě na tak rozsáhlou činnost potřeboval další prostory.

Jednoho dne, a to už v roku 1849 narazil Wankel ve Starých skalách mezi 772 kusy získaných osteologických kusů na část lebky jeskynního medvěda (těch získal v tomto období 300). Upoutala jej na ní jedna stopa. Nebylo pochyb, šlo o poranění. Dělníci mu dokonce přinesli i kamenný nástroj, který ležel pod ní. Podotýkám, že v této době se vůbec nevědělo, jestli žil člověk současně s jeskynním medvědem. Šlo o takovou náhodu, že ani na území dnešního Moravského krasu, ani na území střední Evropy, kde jsou jeskyně, nebylo nic podobného dodnes nalezeno. Ale stalo se a nutno podotknout, že tato skutečnost odstartovala proces vzniku dalšího oboru - archeologie. Bylo to jeho šťastné období, poznal zde ve Sloupě Elišku Šímovou, se kterou se roku 1851 oženil.

Zhojené zranění na temenní části medvědí lebky a radiolaritový hrot ze Starých skal u Sloupu (foto. 1-3). Nalezeno J. Wanklem r. 1849. Ze sbírek Ústavu Antrhropos MZM Brno. Foto 1-3: V. Šebeček. Celá lebka medvěda jeskynního (foto. 4).

Padesátá léta byla ve znamení plodné práce, V roce 1852 zkoumal Holštejn, v roku 1856 sestoupil do Macochy, v roce 1857 vnikl do výtoku Punkvy a objevil Zelená jezírka. Přesně za deset roků navštívil Wankel pařížskou výstavu, která jej inspirovala natolik, že se odvážil publikovat první paleolitickou lokalitu celém rakouském mocnářství - nacházela se v Jižní odbočce v Býčí skále. Prozkoumal zde 4 metry mocné souvrství, odlišil osm vrstev a získal 395 předmětů. Psal se rok 1868. Některé nálezy ležely pod sintrovou deskou a o ní Wankel usoudil, že potvrzuje velmi dlouhý časový úsek a tudíž musí být lidské artefakty také velmi staré. To již bádal v Moravském Švýcarsku devatenáct roků. Následující rok pak nastal naprostý zvrat v jeho kariéře, pravděpodobně nadobro od paleontologie přeskočil do archeologie. Nejdříve prozkoumal v roce 1869 jeskyni Výpustek, kde si potvrdil své čerstvé závěry z Býčí skály, ale již ve stejný rok došlo ke klíčovému objevu - nálezu bronzového býčka, který ještě tři roky čekal v držení bratranců Felklových na předání. Pak učinil zásadní životní počin. Nalezl pohřeb slovanského velmože. Wankel - český vlastenec - byl na vrcholu vědecké kariéry a započal s výzkumy i mimo Moravské Švýcarsko. Publikuje, cestuje, dopisuje si, přednáší a získává vědecká ocenění.

Zatímco ale u dnes nejznámějších závěrů archeologických narazil Wankel již za života na velikou kritiku, zejména za interpretaci nálezů z Předsíně Býčí skály (kult Apise, pohřeb slovanského náčelníka), jeho největší životní ocenění přišlo za objev z počátku jeho vědecké kariéry, který učinil už v roce 1849 ve Sloupě. V té době se věnoval ryze jen paleontologickým nálezům, zatímco archeologie ještě čekala dalších dvacet roků na svůj průkopnický počin. Na světové výstavě v Chicagu bylo vyznamenáno čestnou medailí jeho důmyslné znázornění prvního lovų. Wankl vystavil lebku jeskynního medvěda, v níž uvázl jaspisový (tedy přesněji radiolaritový) hrot zbraně diluviálního člověka. Nálezu z roku 1849 si natolik cenil, že jej nikdy neprodal. Ponechal si jej spolu se dvěma jinými nálezy (vedle lebky s hrotem to je tzv. železný prsten a tzv. lebka princezny), jež nejsou obsahem prodaného vídeňského souboru (1883), ale nalezneme jej dodnes v trezoru Ústavu Antrhropos MZM na Zelném rynku v Brně. Z pohledu současné archeologie radiolaritový nástroj nebyl používán jako hrot kopí a ztěží mohl způsobit zranění na medvědí lebce. Každopádně jde o cenné doklady po formování vědních oborů paleontologie a archeologie ve střední Evropě.

"Článek věnuji všem nadšeným výkopcům v Barové jeskyni"

Literatura:

Absolonová, V.  - Bednářová, V. 1970: Jindřich Wankel v dopisech, Adamov.

Grolich, V. (ed.) 1971: Jindřich Wankel - Otec moravské archeologie. 150. Sborník prací Okresního vlastivědného muzea

v Blansku, Blansko.

Sklenář, K. 2005: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů, Praha.

Wankel, J.: Ottův slovník naučný.

Internetové zdroje:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10218476772-otec-moravske-archeologie/

http://www.phil.muni.cz/archeo/moravskaarcheologie/badatele/wankel/index.html

взять кредит в банке взять кредит