Josef Mánes (narozen r. 1820, zemřel r. 1871) je vyobrazen na pamětní desce vedle Julia Mařáka. Oba náležejí do jedné časové periody, ale jejich životy k sobě netíhly. Naproti tomu Josef Mánes náleží díky svému vřelému přátelství k Jindřichu Wanklovi, který má svoji podobiznu na místě nejčestnějším, na skále mezi vchody do jeskyně. Snad asi proto Josef Mánes vzhlíží na Wanklovu podobiznu z postranní skály, byl díky svému malířskému řemeslu uměle přiřazen k Juliu Mařákovi.

Kdo má vlastně ony památníky na svědomí? Byl to profesor Josef Opletal, jenž vytvořil ony návrhy a po jeho smrti byly instalovány na konci šedesátých let minulého století. Sluší se prozradit alespoň málo i o něm. Josef Opletal (1863-1953) byl významný český lesník, sám má pomník mezi Křtinami a Babicemi nad Svitavou. Zastával významné státní funkce, od roku 1921 byl generálním ředitelem státních lesů a statků, později působil na lesnické fakultě v Brně, zastával funkce děkana fakulty a rektora Vysoké školy zemědělské. Za jeho působení vznikal Lesnický Slavín v lesích Školního lesního podniku Masarykův les. Jde o soubor památníků a studánek věnovaných lesníkům, umělcům, ale i zvířatům a lesu. Památníky na Býčí skále jsou tak součástí tohoto kulturně krajinného projektu, který byl oficiálně otevřen 18. června 1929. Málokdo si dá býčiskalské medailonky do širší souvislosti třeba s Ruským křížem, Máchovým památníkem, Kančí studánkou nebo Památníkem umučených lesníků. Ostatně tak by do něj měly či mohly patřit i další památníky, umístěné přímo v Býčí skále (R. Burkhardt, A. Sobol.) či pamětní deska výzkumu J. Wankla v roce 1872 v Předsíni (zhotovená nedávno V. Šebečkem).

Zpět k Josefu Mánesovi. Patří vůbec do Býčí skály? Na otázku nelze odpovědět jednoznačně. Ano i ne. Jeho doputování až do tohoto kouta světa nastalo nesporně díky jeho přátelství s Jindřichem Wanklem s kterým se spřátelili na pražských barikádách revolučního roku 1848. J. Wankl tam, coby vystudovaný lékař, pomáhal raněným druhům v Klementinu poblíž dnešního Karlova mostu. Jejich přátelství nikdy nepřestalo a Mánesovy návštěvy v Blansku se opakovaly až do konce jeho života. Mimo jiné oba čeští vlastenci měli německé školy, a čeština, zejména psaná, jim dělala veliké problémy. Tématem se zabývalo již více badatelů, v posledních letech historik M. Jeřábek, který již publikoval řadu článků pro Blanenský deník.

Oba muže spojovalo jejich české vlastenectví, zajímali se o národopis a oba uchvátila krasová krajina kolem Blanska. Dokladem jejich vřelého přátelství jsou jejich dopisy, které si po léta posílali. Během osmnácti roků se mnohokráte setkali. Josef Mánes byl člověk nepraktický a plachý, rodina jej rovněž donutila odvrhnout svou jedinou lásku a zříci se svého potomka, z čehož se již nikdy zcela nevzpamatoval. Odchody z Prahy mu velice pomáhaly.

Blízko měl Mánes nejen k Wanklovi, ale i k jeho dcerám. Ve vzpomínkové knize Zlatá rodina popisuje Wanklova dcera Vlasta Mánese jako nadšeného obdivovatele krasové krajiny, zejména Macochy a Punkvy. Vlasta Havelková-Wanklová v knize líčí, jak se malíř při projížďkách často nechal unést a ovládnout svou bohatou fantazií. Popsala například projížďku kočárem kolem Punkvy, kdy Mánes ukázal prstem na říčku a ptal se ostatních, jestli také vidí ty krásné víly. Dívala jsem se tam, ale žel, neviděla jsem nic, jen šplouchající čistou vodu, tekoucí přes kameny, uzavřela Havelková-Wanklová příhodu ve své knize. Podle Jeřábka podobně ukazoval Mánes Wanklovým dcerám ve skaliskách hrady, ve slujích duchy, začarované princezny i zakleté prince. Nejvíc mu naslouchala Wanklova dcera Karla. Vyprávění o podzemní zelené říši, zeleném králi a princezně se jí tak vrylo do paměti, že je sepsala a pod názvem Mánesova pohádka zařadila do výboru moravských pověstí Z Ječmínkovy říše.

Mánes také rád vyhověl manželům Wanklovým, aby vypracoval návrh na prapor významného národně-osvětového spolku Rastislav. Prapor byl slavnostně vysvěcen 14. srpna 1864 ve Sloupě. Dochoval se vlastnoruční Mánesův podpis v Pamětní knize spolku, jež je dnes uchován v pobočce archivu MZM v Blansku (Jos. Manes malíř z Prahy). Mánesova práce byla zhodnocena předáním vavřínového věnce, který mu odevzdala Wanklova dcera Karla. V době, kdy Wanklovy dcery dospívaly, objevovaly se v rodinných záznamech opět zmínky o Josefu Mánesovi. Wanklovi bylo známo, že trpí stavy duševní stísněnosti. Poznal to z jeho dopisů, v nichž si stěžoval na fyzické potíže, a pozoroval to také za jeho posledních návštěv v Blansku.

Další informace se dovídáme na Wikipedii. Od roku 1866 se u něj projevovaly vážné příznaky zvláštní choroby, která ačkoliv postupovala velmi pomalu, měla pro Mánesa devastující důsledky. Během následujícího období ztrácel na váze, měl přechodné obtíže s vyslovováním, propadal trudomyslnosti a jeho chování bylo občas velmi podivné a zmatené, a v jeho myšlení se postupně objevovala zvláštní posedlost vlčí růží. Tehdejší mecenáš umění, průmyslník Vojtěch Lanna, ml. mu, ze znepokojení nad jeho stavem, poskytl peníze na vytouženou studijní cestu do Říma. Neznalost italštiny a rušné ulice Říma ovšem na něj působily přesně naopak, přímo v hotelu byl dokonce okraden. Amálie si proto pro svého bratra urychleně přijela a nalezla jej ve skupině smějících se lidí, zhrouceného na schodech proslulé Fontány di Trevi. Když se k němu sklonila, aby mu pomohla vstát, pošeptal ji, že Řím nemá své žluté růže. Vyděšená sestra jej proto odvezla domů, kde se jeho stav ovšem nijak nelepšil. Přestával malovat, na svých idylicky laděných obrazech začal přikreslovat vlčí drápy, přátelům psal zmatené dopisy, náhle plné gramatických chyb a nesmyslných slovních spojení, mnohokrát byl i přistižen, jak svými obrazy vytírá podlahu. Traduje se, že po nocích obcházel staroměstský orloj s rozsvícenou svící. Ke konci života upadal Mánes do hlubší a hlubší letargie. Předpokládá se, že chorobou, která jej postihla, byla progresivní paralýza, tj. pokročilá forma syfilis napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Lékařská zpráva o jeho úmrtí určuje nejasnou diagnózu, ochrnutí mozku. Pohřbu se zúčastnila i jeho nemanželská dcera Josefa. Tyto řádky ukazují jak musely probíhat poslední návštěvy Josefa Mánese u Wanklů. Z dopisů vyplývá, že v Praze žádali o Mánesův odjezd na Moravu, odkud nemocného Mánesa již vraceli domů pro náročnost s jeho zaopatřováním.

Josef Mánes je považován za zakládající osobnost českého výtvarnictví a největšího mistra české malby a krajinářství. Vlasta Havelková (Wanklova dcera) vzpomněla emotivní formou i jeho poslední návštěvy u Wanklů, kdy nemoc již patrně nebylo možné zastavit: „Ještě nás Mánes později navštívil, ale jaké to bylo shledání! Rodiče hluboce a bolestně dojati, viděli, že jeho duch zatemněn spěje k brzkému konci. Hrozný osud génia!!" Těžké a plíživé duševní chorobě zemřel v existenčních potížích a umělecky nedoceněn v Praze dne 9. prosince 1871 ve věku pouhých 51 let.

Chceme-li pochopit vztah Mánese k dnešnímu Moravskému krasu, ponořme se do následujících vět. Snad v nich pochopíme odpověď na otázku, zdali patří na skálu u Býčí skály či nikoliv. Mánes rád utíkal z Prahy - když se už dusil ve svém závistivém, intrikářském prostředí do klidného Blanska, kde jej celá rodina Wanklova vítala s radostí a nadšením. Měl zde v zámku svůj pokoj a ve Wankelově paleontologicko-archeologické pracovně bylo nevšedních věcí, o něž se mistr tolik zajímal. Mánes zde byl doma a mohl zde žít volně jako pták, toulat se po lesích, zajít si k Macoše a výtoku Punkvy, u níž proseděl celé hodiny. Mánes odcházel někdy na celý den do přírody, nosíval úzké skotské kalhoty a zabarvením vlasů i vousů byl nápadný a nepřehlédnutelný.

Úryvek z knihy Františka Kožíka Josef Mánes: „Když projevil Mánes přání odjet do Blanska, nikdo na Čechách ho nezdržoval. To už nebyl Mánes, jak na něho vzpomínali z let mládí a radosti. Wankl mu rád poskytl přátelskou dlaň i pomoc lékaře. V prostředí prosté rodiny se cítil Josef lépe než v Čechách. Pod Wanklovým dohledem bojoval o své zdraví každým krokem na stezkách pod skalními stěnami, nad průhlednými potoky. Vyšel i do Křtin, Wankl s ním zajel až na Perštejn. Josef věřil, že se může zachránit."

A zde v Blansku vznikl jedinečný obraz. Vlastenci blanenští vystrojili Mánesovi slavnost v prostranství před hutí, při níž oslovila mistra vlasteneckou básničkou dvanáctiletá dívenka - Karlička Wanklová, oděná v národní horácký kroj. Mánes byl dojat k slzám, zamiloval si dítě a hned druhého dne je vymaloval. V tento neskonale něžný portrétní akvarel vdechnul veškerou genialitu svého umění. Portrét vznikl v roce 1867 a později byl majetkem syna Karličky, prof. Karla Absolona. Mánesova Karlička se provdala v roce 1872 za Dr. Vilibalda Absolona a pět let po jeho smrti za Eduarda Bufku, náměstka ředitele Zemské banky. Celý svůj život vyplnila pilnou prací literární a etnografickým sběratelstvím. Portrétem Mánesovým se stala  Karlička Wankelová nesmrtelnou. Realita byla ale taková, že Mánes díky postupující nemoci mentálně strádal a nedospělá Karlička mu byla blíže, než svět dospělých.

Josef Mánes, velikán v zachycení jak krajiny, tak lidské figury či detailu obličeje, kromě podobizny Karličky Wanklové nezanechal žádné dílo z Moravského krasu. Jak dynamicky, lehce a živě působí jeho obrazy v porovnání se strnulými výtvory romantických malířů, kteří dosud malovali Moravský kras. Jaká škoda! Toto je až neuvěřitelně podivné, porovnáme-li jeho četnou tvorbu z jiných oblastí (kupříkladu z Hané, Polabí či okolí Řípu) se situací v krasu. Není mi zcela jasné zda-li zde vůbec maloval, nebo se jeho práce jen nedochovaly? Pravděpodobně maloval stále, ale často pak své kresby ničil a zohyzďoval. Neznáme kupříkladu vůbec žádné z období jeho narušeného duševního zdraví, ani ze sklonku jeho života. Ty by ostatně byly asi velmi zajímavé a možná, že by originálním či dosud neznámým stylem předběhl dobu o půl století. Jak by asi musely vypadat jeho hrůzné výjevy s drápy z Předsíně? Mánes zemřel rok před Wanklovým fantastickým objevem v Předsíni Býčí skály v roce 1872. Jak mocně by na něj objev mohl zapůsobit! Rok scházel a Mánes mohl na kameni před Býčí jeskyní kreslit v pokročilém stádiu duševní nemoci šílenéné výjevy usekaných lidských rukou a hlav. Osud tomu chtěl a Josef Mánes se do dějin Býčí skály již nemohl jako umělec vepsat.

Co ale víme jistě, tato krajina skýtala tomuto velikánu českého národního obrození duševní azyl. Jeho duch jistě dodnes odpočívá sedivše na kameni mezi tančícími vílami před Býčí skálou.

Tento článek věnuji s láskou a vřelým stiskem ruky příteli Vladimíru Šebečkovi. M. Golec