Lichtensteinové (též Liechtenštejnové) pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve Střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtensteina jako nositel tohoto jména. Panství Pozořice na Moravě získal Maxmilián z Lichtenštejna sňatkem v roce 1604,  výměra činila 14 695 ha a šlo o vůbec největší souvislé panství v držení Lichtensteinů. Majetek rodu byl zčásti zabrán v rámci pozemkové reformy v období první československé republiky a ve zbytku konfiskován po 2. světové válce. V roce 1946 Československo zkonfiskovalo lichtenštejnský majetek, který se nacházel na území Československa, na základě dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

Tento příspěvek vznikl jako drobné upomenutí na šlechtický rod, který výrazně ovlivnil dějiny oblasti Josefovského údolí, Moravského krasu, Moravy a Střední Evropy. Významně ovlivnil i běh dějin v jeskyni Býčí skále, která se po staletí nacházela na jejich panství. Z opravdu dlouhého výčtu jmen příslušníků tohoto rodu jsem vybral čtyři vládnoucí členy - Josefa Jana Adama, Františka Josefa I., Aloise Josefa I. a Jana Josefa I.

Adam Jan Josef              František Josef I.              Alois Josef I.                Jan Josef. I.

Kníže Josef Jan Adam (27. května 1690 - 17. prosince 1732), měl čtyři manželky: 1. princezna Gabriela z Lichtenštejnu;, 2. hraběnka Marianna z Thunu; 3. manželka hraběnka Marianna Oettingenská ze Spielnerku; 4. manželka hraběnka Marianna Kottulinská. Josef Jan Adam je dnes pro Josefovské údolí významný svým jménem, které mu propůjčil. Své další jméno vtiskl také Adamovu (dříve Staré Hamry). Výčet jeho manželek jsem uvedl pro demonstraci, že žádná z nich nemohla propůjčit jméno Františtině (Staré) huti, což je jeden z častých historických omylů. Za jeho vlády došlo k zásadnímu rozvoji hutní výroby. Objevila se např. dominanta (Frantičiny) Staré huti - velká železářská pec, která stojí dodnes v Josefově - Staré huti.

Kníže František Josef I. (19. listopadu 1726 - 18. srpna 1781), měl manželku hraběnka Marii Leopoldinu ze Šternberka. Podle něj je nazvána Františčina huť. Tavícím věžím se obvykle dávali jména po ženách, ale protože v té době nebyla v rodu Lichtenštejnů žádná žena, pojmenovali ji po malém Františku Josefu.

Kníže Alois Josef I. (4. května 1759 - 24. března 1805), měl manželku vévodkyni Karolínu z Manderscheidtu-Blankenheimu. Pro znalce Býčí skály je povědomý svojí pamětní deskou u Šenkova sifonu, prostřílením nového „lichtensteinského" vchodu, úpravou jeskyně pro návštěvníky. Hostil též císařský pár v Býčí skále roku 1804. Byl stavitelem Lednicko-valtického projektu a započal s architektonickým projektem mezi Vranovem a Křtinami jehož součástí se stala i jeskyně Býčí skála.

Kníže Jan Josef I. (27. června 1760 - 20. dubna 1836), měl manželku vévodkyni Josefu Sofii z Fürstenberka-Weitry. Byl mimo jiné hlavním velitelem v prohrané bitvě u Slavkova a po odchodu z postu hlavního rakouského velitele aktivně převzal správu majetku. Řídil výstavbu adamovakého zámku s přilehlou anglickou zahradou, projekt svého předčasně zesnulého bratra. Za jeho panování došlo také k výstavbě nové klasicistní hrobky ve Vranově u Brna. Jan Josef je pohřben nabalzamován a uložen v maršálské uniformě s řádem Marie Terezie. Vypadá přesně jako na výše představeném obraze, jen jako starý muž s ustouplým čelem.

Hrobka ve Vranově u Brna skrývá 62 pohřbů členů rodu. Nebylo cílem návštěvy a tohoto příspěvku se zabývat jejich dějinami, což je námět na rozsáhlou monografii, ale přiblížit toto místo čtenáři a propojit jej s jinými nedalekými místy, které společně vytvářely dějiny. Od období pobělohorské doby až do konce druhé světové války zde byli pohřbeni představitelé jednoho z nejvýznamnějších šlechtických evropských rodů. Poslední pohřeb proběhl po dlouhé odmlce roku 1992.

Vranov u Brna je významným mariánským poutním místem na Moravě. Samotný kostel je architektonickou výjimkou, vznikl v době 30-leté války, kdy se kostely vůbec nestavěly. Za knížete Jana Josefa byla zbudována nová klasicitní hrobka. Je koncipována značně vznešeně a vyřešila nedostatek místa pro další členy rodu.

Hrobka má výrazné průčelí se čtyřmi dórskými sloupy, trojúhelníkovým štítem, vznikla v letech 1817-1821 podle projektu Karla Engela. Tympanon je vyplněn reliéfem erbu liechtensteinského rodu a po jeho stranách má dvojici smutečních andělů s uhasínajícími pochodněmi. Rozlehlou předsíň hrobky zdobí čtveřice sousoší, které symbolizují loučení a smrt, odchod z tohoto světa a setkání na věčnosti. Sochařská výzdoba je dílem sochaře a malíře Josefa Kliebera. Vlastní prostor hrobky, do něhož vede 14 schodů, má dispozici trojlodního kostela s křížovým zaklenutím. Interiér je osvětlován denním světlem půlkruhovými okny s ozdobnými mřížemi s monogramem „L" a knížecí korunkou. Vybavení hrobky je provedeno v empírovém slohu. Oltářní reliéf je zdoben výjevem Ukřižování. Před oltářem se nachází cínová rakev spoluzakladatelky paulánského kláštera Kateřiny z Liechtensteina, za oltářem je pak stará, původní hrobka.

Adam Jan Josef                                    Alois Josef I.                                        Jan Josef I.

Memento Mori

Zdroj historických footografií a informací je Wikipedie. Hrobku nafotila V. Bělehradová.