Rok 2010 se odehrával ve znamení intenzivních kopacích prací v prostoru Svozilovy Jeskyně, která se nachází mezi Předsíní Býčí skály a Jeskyní Barovou-Sobolovou. Prolongační práce sledovaly stropní koryto v asi 60 m dlouhém Větrném tunelu, který se postupně svažoval z konce volné Svozilovy jeskyně (320 m n. m.) asi o 17 m k úrovni vodní hladiny Jedovnického potoka ve výšce kolem 303-304 m n. m. Tato úroveň byla poprvé zpozorována dne 22. ledna 2010.

V následných týdnech probíhaly intenzivní pokusy prostoupit do vodního systému Jedovnického potoka, leč neúspěšně. Navazovaly četné plavicí akce se záměrem rozšířit spodní partie Větrného tunelu. Bohužel došlo k jeho ucpání. Přistoupili jsme k napouštění volných prostor vodou, které přinesly kýžený propad vody a vyčištění chodby odnosem sedimentů. Pokračovaly plavicí akce z horních částí Větrného tunelu a dolní části Svozilovy jeskyně. Ty obnažily nové partie, bohužel došlo k opětovnému ucpání dolních a dokonce i středních partií Větrného tunelu.

Byla objevena odbočka do nové chodby, která byla posléze nazvána Komínková chodba a kopací technikou pak v jarních měsících sledována až do délky přes 20 m. Zadní partie byly dokonce nalezeny volné a měření prokázalo, že se chodba stáčí zpět pod Svozilovu jeskyni, tj. směrem k přístupové chodbičce z Předsíně. Další práce nebylo možné bez pažení uskutečnit. Bylo přistoupeno opět k napouštění obou chodeb vodou, došlo k jejich ucpání a nastoupání vody do dolních a středních partií Svozilovy jeskyně až k úrovni kolem 325 m n. m. Došlo k opakovaným spontánním průplachům do Jedovnického potoka a vyčištění téměř celé délky Větrného tunelu. Tento úspěch bylo možné dosáhnout díky využití Šenkova sifonu jako přečerpávací nádrže a pod velkým tlakem speciální linkou dopravit velké množství vody do Svozilovy jeskyně. Poprvé jsme byli svědkem čerpání vody do Šenkova sifonu z potoka.

Poslední pokus dosáhnout prostor spadajících do systému Barové-Sobolovy jeskyně, tzv. Křížového dómu, bylo provedení kopacích akcí ve spodní části Větrného tunelu. Podél stěny orientované V-Z ve výšce asi 313 m n. m. jsme hloubili sondu se snahou nalézt odbočku směrem na sever. Byla sledována vybíhající puklina ze stěny do vzdálenosti asi 2m, která brzy končila masivem. Tyto práce dosáhly hranic technických možností. Obdobně i lidské možnosti nalezly své hranice. Toto pracoviště postupně využívalo klasického ručního těžení, dále plavení a napouštění. Jen díky této kombinaci mohlo dojít k dosaženým výsledkům.

Náš sen, nalézt cestu ze Svozilovy jeskyně do vodních dómů pod Barovou-Sobolovou jeskyní, navštívených v roce 1992 speleopotápěči, se nezdařil. Napojení konce Větrného tunelu na vodní úroveň, pravděpodobně některého ze sifonů mezi vodními dómy (Křížový dóm nebo Dóm ticha), nebylo oním vytýčeným úspěchem a vize o průstupu do Barové-Sobolovy jeskyně se neuskutečnila. Drakonické úsilí, kdy se podařilo udržet po dobu osmi měsíců počet akcí na čísle 2,5 týdně a počet vytěžených lóden překročil číslo 3500 tisíce, nestačilo. Příroda si postavila hlavu. Součet uražených kilometrů, které musel urazit tahající jeskyňář po kolenou (a někteří se zúčastnili opravdu všech akcí) se rovnal délce dálničního úseku Brno - Praha. Nic naplat.

Postupně jsme se smířili s dosaženým faktem a sklopili pokorně hlavu před oním Absolonovým „tajemným ignorámem". V průběhu léta 2010 avšak zazníval nový plán pro onen magický trojúhelník. I druhá skupina se po masivním útoku ve směru na Barovou-Sobolovu jeskyni neprobádala k onomu nepoznanému koridoru po proudu potoka. Hned dva výrazné pokusy ze směru V Hlinitých „Pod plachtou" a v nové chodbě, nazvané tajemně Smradlavá princezna, odbočující ze spojky Hlinité - Májové jeskyně, se nepodařilo výrazně postoupit na Dóm ticha ležícím po proudu Jedovnického potoka.

Nový smělý plán zněl: Dokázat zastavit tok Jedovnického potoka po dobu několika hodin vyčerpáním „mrtvé hladiny" v sifonech v prostoru Barové-Sobolovy jeskyně. Cílem mělo být projití do Křížového dómu, dále i Dómu ticha a nalézt propojení ze spodními partiemi Větrného tunelu.

Projekt je velmi prostý. Nainstalovat dostatečnou kapacitu čerpadel v II. propasti Barové-Sobolovy jeskyně v období malého průtoku Jedovnického potoka. Zimní období se zdálo jako nejpříhodnější. Jednoduchý cíl ale komplikovala sama příroda. Vodnatý rok 2010 byl vhodný pro plavicí práce, nicméně úseky s nízkými stavy vody téměř neexistovaly. Neklesali jsme na mysli a rychlé rozhodnutí se proměnilo v činy. V průběhu ledna začal transport materiálu do Barové-Sobolovy jeskyně, do II. propasti. Výkonná, leč těžká čerpadla putovala do vysoké stráně a pak na dno propasti. Propočítávala se kapacita elektrického vedení, konstruovaly se rozvaděče. Motaly se hadice, instaloval se telefon na základnu a později jsme přistoupili pro zvýšení objemu čerpané vody k instalaci hliníkových „závlahových" trubek průměru 125 mm. Ty pomohly s odvodem vody a využitím kapacity čerpadel. Jejich transport do propasti nakonec vyšel bez úpravy Liščí chodby, jejich délka šesti metrů byla propasírovaná s milimetrovou přesností.

Na začátku února bylo hotovo a vypukly první akce v II. propasti Barové-Sobolovy jeskyně. Zkoušeli jsme výkon čerpadel a zapojovali rozvaděče. Prakticky několik týdnů jsme techniku měnili, přepojovali a vylepšovali. Vše pod dojmem lehkého proniknutí do systému. Opak byl pravdou. Průtok vody byl stále vysoký a nedalo se předpokládat, kdy dojde k zásadní změně. Proměnlivá zima s teplotami kolem 15°C v polovině ledna dovolila roztát zásoby sněhu a permanentní zásobování potoka vodou pokračovalo. Podařilo se nám vyčerpávat Horní jezero mezi pláží II. propasti (výchozím bodem akcí - naše jeskynní základna) a IV. - V. propastí. Na konci se nachází dómek v němž jsme nalezli hned několik odboček. Postupovali jsme proti proudu a chodbu odbočující doprava jsme začali plavit. Při prvním obhledání jsme v ní dokonce nalezli zkorodovanou lódnu, o které se domníváme, že by mohla náležet K. Krčálovi (tragicky zemřel v roce 1962 ve Vyskokých Tatrách). Postupovali jsme ve dvou akcích rychle dopředu, nicméně po šesti metrech se chodba zalomila do studny. Naše naděje obejít přítokový sifon z Křížového dómu rychle skončily. Nebylo jiného východiska, než upnout zraky na sifon. Víkendy ubíhaly a my plaviči, kteří jakýkoliv vyšší stav vody v potoce vždy uvítali s neskrývanou radostí, jsme kontrolovali vývěr a přáli si průtok co nejmenší.

Generálním „útokem" se stal víkend od 18. do 20. února. Doba strávená v jeskyni, ve čtyřstupňové vodě se pro některé rovnala téměř dvěma desítkám hodin. Vymrzli jsme, mokří jsme se vraceli na základnu, zpět k technice, čerpadla jela naplno, proudnice řezala decimetry nadějné chodby. Obě akce vrhly účastníky do postelí v obou víkendových dnech až k šesté hodině ranní. Sáhli jsme si na dno sil. Nadějná chodba přestala v našich hlavách rychle existovat. Po kolikáté se už vracíme z jeskyně s neúspěchem. Každý si opět a opět nachází svoji novou motivaci. Tak nic, příště. Křížový dóm odolává. Je neděle a rozjíždíme se z boudy domů. Povzbuzením je naše technika, funguje bezvadně a dává naději na příště. Nicméně voda ještě v sifonu neklesala dostatečně rychle dolů.

Nastal rozhodující výzkumný termín. Tuše naše technické možnosti jsme naplánovali pracovní akci do prodlouženého víkendu od 24. - 27. února. Kolbi vyhlásil akci již na čtvrtek 24. února. Bylo nutné naplánovat dovolenou, studenti opustili přednáškové síně. V pátek máme výroční schůzi a v sobotu je v Holštýně speleorumbál. Do tohoto všeho nám zahrála do karet ještě samotná příroda. Mrzne až praští. Ze středy na čtvrtek bylo u chaty -17°C. Super! V potoce je stále méně vody a to zvyšuje naše šance vyčerpat vodu ze sifonu, což jsme nedosáhli minulý týden.

Kolbi přijel už ve středu večer. Martin pak ve čtvrtek o půl třetí. Štěpán se objevil kolem čtvrté hodiny. Předseda přišel po páté. Tým byl na chatě. Nálada super. Vypuklo to v šest. Už minulý víkend jsme hodně zapracovali na tom, aby bylo vše maximálně připraveno. Ukázalo se, že klíčový byl transport hliníkových „závlahových" trubek 125-tek do II. propasti. Ty umožňují plný výkon odvodu vody od čerpadla KDF 125. Také KDF 80 funguje bezchybně. Bylo nachystáno jako „útočné", k postupovým pracím vpřed. Čerpadla jela, spuštěná na dálku z chaty, už dvě hodiny, než jsme vyrazili. Štěpán a Martin vyrazili kolem půl deváté. Po příchodu do II. propasti jsme zjistili, že vše funguje dobře. Čerpadla už vysála skoro celé Horní jezero pod III. a IV. propastí. Kolbi s Předsedou dorazili kolem deváté. Posunuli jsme se do dómku na konci Horního jezera k sifonu do Křížového dómu.

Začalo posouvání čerpadel dopředu proti proudu, tam kde jsme ještě nebyli. Voda mizela velmi rychle a technika fungovala bezchybně. Odkrývaly se obrysy stěn, ještě nikdy takto neviděných. Kolbi operoval ve vodě - vlastní „celoneopren". Štěpán filmoval. Předseda operoval u čerpadla. Dělal jsem spojku do II. propasti. Voda stále mizí v trubkách a hadicích. Kolbi se vydal dvakrát dopředu na průzkum, vždy se vrátil po chvíli s tím, že se to „otevírá", ale zatím nemůže dál. Předseda lopatou čistil koš čerpadla, aby smetí neucpávalo sací otvory. Přinesl jsem rum. Dali jsme si. Dnes to jde strašně lehce. Po měsících dřiny, kdy byl úspěch někde v nedohlednu a v říši snů, to prostě dneska valí. Mezi tím se vrátil Štěpán z chaty, kam odešel, protože mu došla páska v kameře. Včas. Kolbi zase někam zmizel a tentokráte se nevracel delší dobu.

Štěpán už měl kameru nachystanou, když se zmáchaný Kolbi vrátil a podle jeho úsměvu se to dalo tušit. „Tak co?" Dotázali jsme se napnutě. Vyčkal ještě dvě sekundy a pak s úsměvem pod kapající vodou z obličeje, pronesl. Právě jsem byl v Křížovém dómu. „A jak to tam vypadá?" „No to by bylo na dlouho", odpověděl. Podal jsem mu ruku, pak hned Předseda. Dostal rum a hned jsme to zapili. Tep se zvýšil a pocit jeskyňářského štěstí se rozléval po těle. Štěpán položil kameru na kámen, a protože má „celoneopren", vydal se za Kolbim na obhlídku. Mezi stropem k zčerpané hladině čněla už mezera asi 15 cm vysoká. Pomáhal jsem Předsedovi bagrovat koryto k čerpadlu. Za chvíli jsem se vydal na průzkum také, i přes skutečnost, že si do neoprenových „rybářek" rozhodně naberu. Předseda jen pronesl, „jen běž, já vás tady jistím".

Ve vyčerpaném sifonu to bylo už lehké, stačí po kolenou dojít nějakých deset metrů a jste v nevysoké, ale dosti členité prostoře. Na dně jsou hromady písečných dun, pravděpodobně neklamné znamení blízkosti vyústění Větrného tunelu. Bohužel bezpečné známky po něm jsme zatím nenašli. Je možné se tady plazit, chodit po kolenou, většinou vzpřímeně nebo nalézat do vertikálních chodeb. Všude tu jsou šňůry od potápěčů z roku 1992. Celý dóm s přilehlými chodbami jsme ještě neprošli, to si necháme na příště. Potokem přitékalo podstatně méně vody než minulý týden, ale musíme příště udělat úpravy dna potoka před čerpadly. Kolbi ještě zalezl z II. propasti pod I. propast a vrátil se dokonce druhou boční cestou. Což se také zatím nikomu nepovedlo.

Nejlepší na tom všem je fakt, že jsme to zvládli do výroční schůze, tak jsme to chtěli a pořádně jsme to zapili. Celý víkend teklo v potoce ještě méně vody než v noci na pátek. Jestli to vydrží, tak je velmi reálné, že příští víkend vstoupíme do rozměrného Dómu ticha, od kterého nás dělí ještě další nedlouhý sifon. V něm očekáváme napojení na Větrný tunel - no, uvidíme. Sejdeme se v pátek 4. března 2011.

Snad to vyjde!